Poslední kolo počká: třicetiletá cesta Johna McGuinnesse na TT

Když John McGuinness v roce 1996 debutoval, Joey Dunlop stále ještě rozšiřoval svou legendární pověst. Dvoutakty patřily ke standardnímu vybavení depa. Mobilní telefony byly v plenkách, sociální sítě neexistovaly a TT patřila do zcela jiné éry motocyklových závodů.

Přes všechno, co se od té doby změnilo – technologie, profesionalita, neustále se zvyšující rychlosti i generace jezdců, které přišly a odešly – jedna postava zůstala. John McGuinness.

Už jen samotné statistiky ho řadí mezi největší jezdce historie TT: 23 vítězství, 47 pódiových umístění, sedm výher v Senior TT a nezpochybnitelné místo mezi velikány tohoto sportu. Čísla ale vyprávějí jen část příběhu. Význam McGuinnessova třicátého výročí nespočívá jen v tom, čeho dosáhl, ale především v tom, co reprezentuje.

Když poprvé dorazil na Ostrov, závodil vedle jmen jako Joey Dunlop, Phillip McCallen a David Jefferies. Dnes sdílí depo s jezdci, kteří vyrostli sledováním jeho závodů. Málokterý závodník v jakékoliv formě motorsportu si dokázal udržet relevanci napříč tolika generacemi.

Za touto dlouhověkostí stojí jedna prostá věc. „Stále mám tu hořící vášeň přijet a závodit na ostrově Man. Prostě se vám to dostane do krve,“ prozradil nám McGuinness. Zatímco mnoho sportovců tráví poslední roky kariéry naháněním zašlé slávy, McGuinness našel jinou perspektivu.

„Už mě netrápí, že nemůžu vyhrávat,“ přiznal nedávno. „Jsem v opravdu šťastném rozpoložení. Necítím žádný tlak. Jsem prostě jen rád, že můžu být na trati, užívat si to, co dělám, a být toho součástí.“ Ale nenechte se mýlit, tohle má k rozlučkovému turné hodně daleko.

V úvodním závodě Superbike na Isle of Man TT 2026 si McGuinness dojel pro emotivní páté místo v sedle speciálního výročního stroje Fireblade od Honda Racing UK. Třicet let po svém debutu se tak stále měřil s těmi absolutně nejlepšími. Dokonce zajel kolo průměrnou rychlostí 131,185 mph, což není vůbec daleko od jeho kariérního maxima. „Třešničkou na dortu by bylo pódium, ale ti tři nebo čtyři kluci přede mnou jsou momentálně nejlepšími road racery na planetě a je těžké je porazit,“ dodal po závodě.

Na výsledku záleželo, ale emoce kolem něj se zdály být ještě důležitější. „Když tu motorku odhalili, nebudu lhát, trochu mě to dostalo a byl jsem dojatý,“ přiznal McGuinness. Při pohledu na zbarvení inspirované strojem Honda RS250R, na kterém jel svou první TT v roce 1996, se v duchu přenesl zpátky tam, kde to všechno začalo.

Pak přišlo poslední kolo. „Co pro mě bylo opravdu pokořující, byli fanoušci, a to po celé délce posledního kola,“ popsal. „Je to prostě něco docela výjimečného.“ Po třech dekádách, 23 vítězstvích a nespočtu vzpomínek ho tahle podpora stále hluboce zasahuje. „Chci jen všem poděkovat za tu podporu během všech těch let, to poslední kolo bylo docela emotivní. Prostě jsem to potřeboval dovézt do cíle. Umístění v top 5, tam teď zkrátka patřím. Ale jsou to upřímné výsledky.“

Právě tato upřímnost byla vždycky součástí McGuinnessova kouzla. Na výhrách záleží. Na rekordech záleží. Ale tím, co ho provedlo třemi dekádami na TT, je to samé, co ho tam kdysi přivedlo: opravdová láska k motorkám a motocyklovému závodění. Jak sám říká, TT je zkrátka „příliš výjimečná na to, abyste ji opustili“.

Od éry Joeyho Dunlopa přes éru Michaela Dunlopa, od nástupu superbaiků jedoucích 200 mph až po každou kapitolu mezi tím – McGuinness zůstal jistotou. Nebo jak říká on sám: „Jsem jen John McGuinness, zedník z Morecambe a motocyklový závodník.“ Třicet let po jeho debutu na TT to stále působí jako ten nejlepší popis. Rekordy z něj udělaly legendu. Vášeň je tím, co ho tu udrželo.